Návrat k nehybnosti je dosud nejrozsáhlejší výstava malířky Kristíny Kandrikové. Sedm místností Záhorské galerie Jana Mudrocha umožnilo vytvořit sedm instalací, které návštěvníkům dají prožít sedm zastavení v prostoru a času definovaných barvou, světlem a především uměním autorky.

Kristína Kandriková žije a pracuje na samotě za městem, kde civilizace tolik neruší její myšlenky a odkud může podnikat inspirační výpravy do lesa a hor. Trpělivě reviduje účinky a funkci malby, prastarého uměleckého média, a aktualizuje ho pro naši dobu. Poněkud samotářský styl práce vyvažuje tvůrčími přesahy do dalších sfér – hudby, literatury, nebo architektury, kde všude zahájila dialog svou tvorbou.

Kandriková prozkoumává hranice malby a rozšiřuje je. Prošla si řadou experimentů ať už s formátem, materiálem, nebo tvůrčím procesem, vynalezla mnohé originální techniky, dlouhodobě stěžejní je však pro její práci fenomén vnitřního světla v malbě. Světlo je pro ni hmotou, živým materiálem, zkoumá jeho přítomnost v obrazu, schopnost z něj vystupovat nebo v něm naopak pohlcovat okolí. Pracuje jak s iluzorním světlem, hraje si s optickým klamem a fyzikálními zákony či nemalířskými materiály, tak reálným světlem.

Funkcí světla v Kandrikové tvorbě je barva. Zajímá ji, jak barevné světlo ovlivňuje prostor, ostatní díla a jejich diváky. Nově se začala zabývat rozptylem světla a rozostřením. Vrství barevné a monochromní fólie, takže rozmazává kontury původní struktury a dále minimalizuje celkový výraz, zůstává dojem z barvy. Takovým pojetím přesouvá pozornost z detailu ve prospěch atmosféry a meditativního účinku díla. 

Jaké má místo obraz v době všudypřítomného vizuálního smogu a dominance digitálního rozhraní? Jakou mají dnešní diváci kapacitu vnímat zarámované umění pověšené na stěně? Dokáže obraz přinést nějaký prožitek v konkurenci virtuální reality? Kolik času věnuje průměrně divák obrazu na výstavě?

Malířka nachází inspiraci v přírodě za domem. Podniká výpravy za soumraku a pod korunami stromů cestou na kopec zažívá nečekané světelné efekty, které následně v ateliéru zpracovává do abstraktních výjevů nebo je popisuje ztvárněním konkrétních situací. Hraniční prožitky z plenéru se snaží navozovat i při tvorbě, ztiší mysl, ponoří se do daného momentu a nechá nevědomí ovládnout své ruce. Tvoří ve flow, nechá se jím vést jako napojená na spodní proud, který všechno unáší. Vede dialog s Vyšší mocí pomocí barvy. 

Další konstantou Kandrikové kódu je čas. Stejně jako se její inspirace odvíjí od zlomových okamžiků západu slunce a stmívání, tak její díla mají svou chvíli. I když tam jsou, nejsou tam vždy. Někdy musíte přijít na to, jak fungují, abyste je zachytili. Neměli byste spěchat. Pomůže, když se zastavíte, odpoutáte od vnějších podnětů a necháte na sebe její díla působit. Je zvláštní, že diváci v instalacích Kristíny Kandrikové přirozeně ztiší. Změna světelné atmosféry, jež je provází, vede člověka k vnitřní reflexi a duchovnímu zbystření. Jako by její díla ticho aktivně vydávala a diváky jím pohlcovala. Když se vám podaří její umění přečíst, stanete se jeho součástí.

Umělecká díla Kristíny Kandrikové se nedají dost dobře vyfotit. Musí se zažít na vlastní kůži. Když se publikum nechá vést autorkou a oddá se jejímu záměru, může se mu podařit povznést se do podobných končin, z jakých tvořila. Zapomene na svět kolem, na sebe sama, ponoří se do hlubších proudů. Kandriková tak v digitálním věku dostává médium malby zpátky k podstatě umění – zprostředkovává jím zážitek umělecké kontemplace a vytržení.

Jan Gerych / CZ

Jan Gerych (*1983, Brno) je šéfredaktor online magazínu archSPACE.cz, kurátoroval desítky výstav současných umělců z Česka a Slovenska a s Kristínou Kandrikovou spolupracuje pravidelně od roku 2017. Je aktivní i hudebně jako burningboy.